Jak se informovalo o světovém dění v historii umění v době před internetem? Jak se mladá římská feministka a učitelka ocitla ve vedoucí pozici v mužském světě? Co hledat v knihách? Hovoříme s ředitelkou nakladatelství Viella, jež vydává časopis Genesis o ženě v dějinách.

Moderní „západní civilizace“ se ráda chvástá, jak učinila svět ve všem lepším (ponechme stranou, zda se s tímto tvrzením ztotožňuje náš ekosystém nebo třeba „globální Jih“). To samozřejmě platí i pro situaci žen. Kde jinde než v euroatlantickém prostoru posledních padesáti let se emancipace stala realitou? Kde jinde proběhla sexuální revoluce? Kde jinde mají ženy konečně rovná práva a mohou se tak profesně realizovat naplno?

Osmdesátiletý muž opatrně stoupá po rozbahněné lesní pěšině do prudkého kop­ce. Kameny po dešti kloužou, někde se člověk musí přidržet větve. Po téhle trase chodí stařec tam a zpět každý den. Jeho rodina po staletí opatruje klíče od středo­věkého pravoslavného chrámu a předává si je z otce na syna.

Pokud bych měla odpovědně říci, co z antické kultury skutečně přežívá, zvolila bych řecké drama, především tragédii. Na světě se denně odehraje tolik divadelních představení řecké tragédie, že ji v posledním století sledovalo víc lidí než za celou dobu jejího rozkvětu v antice.

Přísahám věrnost králi, jeho královským následovníkům a fašistickému režimu. Přísahám, že budu věrně dodržovat Stanovy a další státní zákony, že budu zastávat funkci vyučujícího a plnit všechny své akade-mické povinnosti s cílem vychovávat čestné občany oddané vlasti a fašistickému režimu. Přísahám, že nepatřím ani nebudu patřit k žádné organizaci či straně, jejíž aktivity nejsou v souladu s povinnostmi funkce.

Z výzdoby ložnic luxusního novomanželského apartmá ve vile Kratochvíle, vystavěné kolem roku 1590 v jižních Čechách, lze vyčíst navzájem velmi odlišné dobové představy a vzkazy o povaze žen. Jak se v renesanci a baroku vyvíjel spor zvaný querelle des femmes?

V povídce G. M., již německy píšící spisovatel Gustav Meyrink (1868–1932) dokončil před sto dvaceti lety – po svém definitivním opuštění Prahy (kde žil od svých šestnácti do asi pětatřiceti let) –, jsou satiricky zobrazeny určité zákonitos­ti nebo příčiny vývoje města. Je na místě se ptát, zda stále platí.