Tělák je divadelní výstava, kulisy paměti, vzpomínek na školní tělocvičny, kde si svou tělesnost uvědomujeme nejpalčivěji. Místo herců tady znějí útržky skutečných příběhů dospívajících a dospělých lidí, kteří jsou posuzování podle toho, jak vypadají, co cítí a kým jsou. Jsou to příběhy represe a vyloučení, ale i nalezení sebe sama, oslavy svobody, respektu, podpory a přijetí. Výstava vznikla na námět spolku Prague Pride (Tereza Kadlecová, Aleš Rumpel), instalace je dílem tria Broněk Stratil, Sodja Lotker, Tadeáš Říha; k vidění je v Hlavní budově Muzea Prahy, do 9. 8. 2026.

Když vzpomínáme nebo když vnímáme obrazy minulosti, které nám někdo připravil, naše těla obvykle něco výrazného zakoušejí. Tělesný rozměr historie není žádným nepodstatným ozvláštněním nějakého jiného, „skutečného“ poznání ani intelektuálním rozmarem poststrukturalistické teorie. Proměnami a pohyby těla jsou vedeny ty nejzákladnější lidské přístupy k minulosti.

Během studia starořečtiny na Vídeňské univerzitě jsem se nechal profesorem Georgem Danekem nakazit nadšením pro starořecké romány. Ano, romány. S mytologií nemají společného skoro nic. Většinou pojednávají o dobrodružstvích nejkrásnějšího páru světa, jejž štěstěna rozdělila třeba tím, že hrdinku unesli piráti. A pak se dívka a jinoch navzájem hledají po celém světě, než se konečně najdou, aby dosáhli šťastného svazku manželství.

Vysoko v horách gruzínského Velkého Kavkazu leží Horní Svanetie – kraj, kde se čas zdánlivě zastavil. Její ikonickou podobu utvářejí kamenné věže, které po staletí sloužily nejen jako obydlí, ale také jako útočiště v dobách bojů a jako symboly rodové identity. Právě v jedné z těchto věží, v odlehlé vesnici Ušguli, se ukrývá nenápadná muzejní expozice. Dostupnost této „galerie“ je spíše otázkou náhody než pevně dané otevírací doby. Vstoupit dovnitř znamená nejdříve čekat, doufat a mít trochu štěstí.

V létě 2025 znovu zesílila kritika Izraele za jeho postup v Pásmu Gazy, tentokrát kvůli dalším omezením distribuce humanitární pomoci. Ty podle lidskoprávních organizací, novinářů i představitelů OSN dovedly obyvatele pásma doslova až k hladomoru. Podle všeobecně uznávané iniciativy IPC (Mezinárodní klasifikace fází potravinové bezpečnosti) dosáhla úroveň podvýživy na části území nejvyššího, pátého stupně. Svět obletěly fotky vyhladovělých Palestinců včetně malých dětí a v médiích se intenzivně diskutovalo o statistikách potvrzujících, že krize způsobila smrt několika desítek civilistů hladem.

Umělecká dokumentace, kterou vytvářím pomocí kreseb, fotografií a objektů, zachycuje tělesnou zkušenost spojenou s „léčením“. K tělu přistupuju jako k „archivu“, jakkoli je provizorní a neucelený, a ten využívám coby součást asambláže.