A někdo se lekl
Sexuální revoluce a ženská práce v pozdní antice
Anežce bylo asi dvanáct let a byla odsouzena k smrti za to, že je křesťanka. Situace ale byla komplikovanější: Anežka se totiž také nechtěla vdát za muže, o mnoho let staršího, kterému byla přislíbená a který by neváhal začít s ní pohlavně žít. Být věrna Kristu, jak Anežka své rozhodnutí odůvodnila před soudem, tak mohlo vyjadřovat nejen její víru, ale také – moderně řečeno – touhu rozhodovat o svém těle.
Podle pramenů Anežka, která žila na přelomu 3. a 4. století v Římě, nebyla sama: například Agáta a Lucie na Sicílii nebo Fides v Agen se zachovaly v podobném věku stejně. Být věrné Kristu vnímaly jako možnost nakládat se svým tělem mnohem svobodněji než ve svazku manželském. A není divu: postavení vdané ženy nebylo v římském světě záviděníhodné. Po sňatku byly ženy de facto považovány za majetek muže a úmrtnost při porodech byla obrovská, tudíž šance dožít se stáří byla velmi malá. V tomto kontextu je možné gesto Anežky, Agáty, Lucie či Fides s trochou nadsázky vnímat jako revoluční. Ale jaký byl kontext emancipačních snah těchto dívek a jaké měly důsledky?
UŽ NENÍ MUŽE ANI ŽENY
V Listu Galatským píše apoštol Pavel: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Pavel podle všeho primárně nechce zpochybnit existenci různých národností, genderů či sociálních vrstev, nýbrž naznačit, že v křesťanském světě existuje cosi, co je víc než všechny tyto kategorie. Z dokladů, které máme z prvních století našeho letopočtu, je však evidentní, že uvnitř křesťanských komunit Pavlova slova a obecně Kristovo učení mohutně rezonovaly i ve smyslu zpochybnění starých pořádků. Nové náboženství se prezentovalo coby instituce, jež navrhuje nový, rovnocennější pohled na lidské bytosti.
Další z výrazných rysů křesťanství je asketická „móda“, jež má kořeny v židovství: dobře situovaní muži odcházejí na poušť, aby tam žili ve velmi skromných podmínkách, v téměř naprosté izolaci, zřekli se sexuality a hledali intenzivní duchovní vztah s Bohem. A nečekaně se mezi nimi začaly objevovat i ženy. Pravda, byly často převlečené za muže, to však nijak neměnilo jejich asketické prožívání života. Jejich asketické počínání muselo vypadat podobně, nicméně v závislosti na genderu měl jejich životní styl přece jen naprosto jiný dopad. Žena poustevnice se totiž díky pohlavní zdrženlivosti nestala matkou a měla tak větší příležitost nejen dožít se požehnaného věku, ale také se duchovně a intelektuálně rozvíjet.
To, co původně vzniklo skoro omylem, se během 3. století začalo nečekaně šířit: ženy se čím dál častěji chtěly zasvětit Bohu. A jednou z motivací byla podle mého názoru revoluční možnost volby, kterou tento způsob života skýtal – šlo o možnost nestát se majetkem žádného pozemského muže a nezemřít při porodu. Irský historik Peter Brown v této souvislosti píše dokonce o sexuální revoluci pozdní antiky. Nesporný je fakt, že zasvěcení lidé si tehdy byli vzájemně mnohem rovnější, nehledě na gender, než lidé v jakékoli jiné situaci.
ŽENY U OLTÁŘE?
V průběhu 4. století, po legalizaci křesťanství římským císařem Konstantinem, tak bylo potřeba se vyrovnat s rostoucím zájmem mladých žen (včetně těch z nejvyšších kruhů) o zasvěcený život. Tento způsob života byl legalizován a přesunut i do měst. Klíčovým zákonem byl jeden z ediktů císaře Theodosia, který zasvěceným ženám garantoval možnost zanechat si v případě zasvěcení majetek, jenž jim náležel (tedy věno nebo v případě vdov majetek po zesnulém manželovi). Doslova přes noc se tak stalo něco, co Římská říše nepamatovala: zrodila se skupina velmi zámožných žen, které mohly realizovat velké finanční transakce, vzdělávat se podle svého uznání a měly průměrně mnohem delší život než jejich vrstevnice.
Logickým krokem, který navázal, byla čím dál tím větší role, již ženy mínily hrát ve společnosti. A i v tomto případě mělo prvotní křesťanství instituce a struktury, které jim zapojení umožnovaly. Ještě před Konstantinem existovaly podle všeho ženy vysvěcené k liturgické službě. Aktivně se účastnily křtu, měly na starosti pohřební rituály a možná pomáhaly i při eucharistii. Ve 4. století se však se zapojením žen do církevní hierarchie roztrhl pytel: z dokumentů víme, že ke zmíněným aktivitám se přidaly administrativní funkce, ženy také zastupovaly církev v komerčních otázkách a hrdě se podepisovaly jako „presbytery“, tedy kněžky. Z několika dokumentů z 5. století pak vyplývá, že ženy se dokonce aktivně účastnily služby u oltáře a držely při ní kalich.
Proměny v rámci církevní hierarchie měly však podle všeho dopad též na okolní společnost: v 5. století totiž zasvěcené ženy nejenže mohly mít majetek, ale také v rámci struktur říše měly čím dál tím větší možnosti. Za symbolický vrchol je možné považovat jmenování Gally Placidie Augustou. Byť vládla za svého nezletilého syna, směla Galla, jako první římská vládkyně, používat titul vlastní pouze císařům.
SEBEVĚDOMÁ SLUŽEBNICE
Momentkou, která věrně zachycuje tuto etapu dějin, je náhrobní malba Ceruly, která se dodnes dochovala v katakombách svatého Januaria v Neapoli. V lunetě je podle dobových zvyklostí zobrazena žena s pokrytou hlavou a zvednutými pažemi v gestu modlitby. Nápis, který hrobku doplňuje, je také tradiční: Cerula in pace, tedy odpočívej v pokoji. Co se naopak standardům vymyká, je zobrazení nad hlavou ženy: nacházejí se tam christogram (znamení křesťanského vítězství) a knihy evangelií. Kompozici pak na oblouku doplňují dvě žehnající postavy. Ta po Cerulině pravici je skvěle dochovaná, jde o apoštola Pavla, druhá je notně poškozená, ale podle všeho to nebyl nikdo jiný než Petr. Netřeba asi dlouze spekulovat o tom, jak vnímala svou roli v neapolské komunitě tato žena, jež žila v letech, kdy vládla Galla Placidia. Jedná se o sebevědomý vizuální manifest někoho, kdo se cítí ve své funkci požehnaný samotnými Petrem a Pavlem, jimž se přezdívalo „knížata mezi apoštoly“. Knihy evangelií levitující nad Cerulinou hlavou pak připomínají, s čím byla svázána její služba.
Toto silné zobrazení získá ještě na významu, uvědomíme-li si kontext neapolského pohřebiště: na tomto místě leží především neapolské náboženské elity – včetně biskupů 5. a 6. století. Zkrátka a dobře, po roce 400 začínají ženy v rámci církve (a společnosti) šlapat svým mužským protějškům na paty. Mají majetek, moc a nebojí se přijmout odpovědnost za společnost, ve které žijí.
Člověk by se skoro zasnil nad tím, jak tento příběh mohl pokračovat, jakou roli mohly ženy aktivně hrát při vzniku středověké společnosti. Ale to se bohužel nestalo. Ještě na konci 5. století přichází mohutná konzervativní ofenziva. Regionální synody opakovaně zakazují svěcení žen, biskupové píší káravé dopisy napříč říší mužům, kteří s ženami slouží, a papež Gelasius dokonce na západě zakazuje Pseudo-Matoušovo evangelium, apokryfní text, v němž Maria vstupuje jako služebnice do chrámu. Vybrané ženy si jistá privilegia uchovají a ženské komunity jako útočiště s jistou mírou autonomie přežijí. Tato místa svobody a emancipace budou však čím dál tím víc ohraničená a kontrolovaná muži.
Je otázkou, proč se tomu tak stalo, proč natolik živá a strhující doba skončila. Najít odpověď není lehké, možná 5. století, plné válek a nenávisti, více svědčilo testosteronu. A možná se stalo to, co se většinou děje v nových hnutích, tedy že po inkluzivní a tolerantní etapě následuje moment konzervativních návratů. Jedno je ale myslím jasné, ženy v pozdní antice ukázaly, jak skvěle dovedou hrát ve společnosti hlavní roli, a někoho to pořádně vystrašilo. •