Klíčovou dírkou
Poslední soud z kláštera Santa Maria in Campo Marzio
Kdo dnes navštíví Vatikánská muzea a vstoupí do Pinakotéky, ocitne se záhy před velmi zvláštním obrazem. Je to malba temperou na desce velkých rozměrů (289 × 242,5 cm), a především udivujícího formátu: vypadá jako obrovská klíčová dírka. Obdélníková základna i kulaté „tělo“, horizontálně rozdělené na čtyři pásy, jsou hustě zalidněny postavami na modrém pozadí, zdobeném červenou barvou a lístkovým zlatem. Předmět působí trochu podivně, můžeme jej však pokusit se přimět, aby „promluvil“.
Předně víme, že pochází z ženského kláštera Santa Maria in Campo Marzio v Římě, tedy z místa, jež bylo ve středověku významné a nacházelo se v aristokratickém centru města. Obraz nechala vytvořit žena řeholnice, jež na obraze chtěla mít vlastní portrét, a to na místě „nejskromnějším“, nejníže – ale také nejblíže pozorovatelovým očím.
Další informace nám nabízí sám středověký figurativní jazyk malby. V levé části obdélníkové základny vidíme pevnost, jejíž zdi jsou posety drahokamy a která symbolizuje Nebeské město. Uvnitř, chráněna vzácnými zdmi, se objevuje Maria s rukama rozpřaženýma v postoji „orantky“, to jest v postoji modlitby a přímluvy, a vedle ní stojí na každé straně další ženská postava, jsou to světice Praxeda a Pudenciana, sestry, jež vedou dva zástupy žen a mužů. Pozadí je tu světle modré a postavy symbolizují zemřelé, kteří jsou nyní šťastní v ráji. Další dvě ženské postavy stojí před hradbami, z čehož je zřejmé, že jsou ještě naživu. Tu napravo doprovází nápis Constantia abatissa (Konstancie abatyše); Konstancie byla představenou kláštera v letech 1060 a 1071 a zajisté nechala klášter přestavět nebo značně opravit, jelikož v rukou drží malý model stavby, který Panně Marii nabízí. Pod druhou z postav je napsáno Domina Benedicta ancilla Domini (paní Benedikta, služebnice Páně); Benedikta nabízí Matce Boží svíci, jež symbolizuje předmět, na kterém se nachází – votivní obraz. Právě ona je dárkyní malby: ve středověku by se řeholnice nechala zobrazit bez své představené jen velmi výjimečně, proto tu máme obě.
Tato dedikační část obrazu, kde jsou bezvýhradně ženy, je poklidná, kdežto na protější, pravé polovině základny vládne atmosféra naprosto jiná. Vedle rajské scény totiž vidíme jeskyni s ďábly v podobě hadů a plameny spalující ubohé hříšníky, kteří se v ohromení nechávají uštknout nebo vláčet do ohně. Jejich hříchy hlásají nápisy: jsou zde „křivopřísežníci“, „vrazi“, velmi viditelné jsou „smilnice“ a také „ženy, které mluví v kostele“, což je vážné provinění odsouzené svatým Pavlem a velmi výmluvné ohledně postavení ženy v tehdejší společnosti.
Zvedneme-li nyní oči až k horní hraně deskové malby, uzříme Krista v blankytném šatu a rudém plášti, se zlatou látkou kolem těla, kterého po stranách doprovázejí cherubíni s křídly posetými očima, jak je popisuje prorok Izajáš ve Starém zákoně, a další andělé. Modrá barva na pozadí, dnes z velké části ztracená, měla vytvářet dojem nadpřirozené, nebeské reality. Pod tímto pásem se postava Krista vrací, tentokrát stojí s odhalenou hrudí za oltářem: kompozice má zdůraznit skutečnost, že se Kristus obětoval za lidstvo a jeho tělo se stalo hostií, již věřící přijímají během slavení eucharistie. Po obou stranách zde stojí archandělé a řady apoštolů, kteří se vždy objevují na znázorněních děsivého posledního soudu.
O úroveň níže se divákův strach zmírní. Objevují se milosrdné postavy, jež se přimlouvají za ubohé lidstvo. Maria vztahuje ruce ke svému synu a prosí jej, aby lidem odpustil. Napravo se odvíjí série scén odkazujících na skutky milosrdenství. Vidíme postavu, která dává pít ležícímu, a připomíná tak Kristova slova „dát napít žíznivým“. Další dává znamení člověku zavřenému ve vězení se zamřížovaným oknem a odkazuje ke skutku „navštěvování vězněných“ a třetí nabízí svůj oděv – „obléká nahé“. Sdělením je samozřejmě, že dobré chování na zemi se připomene v hodině soudu a přinese naději na spásu.
Alegorie moře a země jako nahých žen na koni, které jsou umístěny ještě níže, nás mohou upozornit na skutečnost, že tento ceněný obraz posledního soudu obsahuje reminiscence na antiku a byl určen kultivovaným dámám, které se uzavřely do kláštera nejen proto, aby zachránily svou nesmrtelnou duši, ale možná i proto, aby byly svobodnější, aby mohly samy o sobě rozhodovat. Ve středověkém Římě přítomnost papeže a církevní hierarchie ovládala i laickou veřejnost a ženy jen těžko hledaly prostor mimo vyhrazené role manželek, matek či řeholnic. Benedikta a Konstancie svou svobodu a nezávislost patrně našly a snad si i vzájemně pomáhaly a podporovaly se. A to je koneckonců stále aktuální poselství. •
Autorka je historička umění.
Z italštiny přeložila Karolina Foletti.