Máme věřit vědě?
V období koronavirové pandemie byla společnost (nejen v českých luzích a hájích) vzácně rozdělená. „Vinu“ na tom měli i vědci (vědkyně do veřejného prostoru promlouvaly až na čestné výjimky mnohem méně), kteří ne vždy zastávali jednotný názor na to, jak se státy mají v rámci pandemie chovat.
To by se dalo poměrně racionálně vysvětlit samotnou podstatou vědecké práce: ta je založena na kritickém zhodnocování výzkumu těch ostatních a dobře a věcně argumentovaný nesouhlas je předpokladem špičkové vědy. Debata, která tehdy probíhala (ne nutně ta, co probublala do médií), byla podle mého soudu zdravá, potřebná a nenahraditelná. Politická snaha ji cenzurovat byla sice pochopitelná, ale velmi problematická. Jak ukazují dějiny vědy, minoritní nebo přehlížený názor totiž často může přinést geniální řešení.
O to víc mohlo nezaujatého diváka překvapit, jak velká byla polarizace v rámci vědecké komunity samotné. Veřejné střety sice vypadaly jako spory především akademického charakteru (byť vyostřené napjatou situací). Pohled do zákulisí ale naznačoval, že některé covidové vědecká rozepře měly hlubší kořeny, že se do jednotlivých názorů propisovala i „klanová“ příslušnost a že v některých případech mohlo přiklonění se k jedné či druhé straně debaty – i v naprostých nuancích – mít i hmatatelné výsledky ve formě třeba získaného grantového projektu či ekonomického růstu firmy, kterou někteří vědci dokonce spoluvlastnili. Tato situace ukázala, do jaké míry je vědecký svět hluboce propojen s aktuální společností, nakolik je vědecká komunita do jisté míry soběstačný svět, jenž se řídí vlastními pravidly, ale je také lehce zranitelný.
Pohled do minulosti, který re:vize nabízejí, ukazuje, do jaké hloubky jsou podobné mechanismy součástí dějin vědy. Se stoletým odstupem je až neuvěřitelně jasně vidět, že i ti intelektuálně nejpoctivější vědci – nehledě na jejich specializaci – žili v hluboké symbióze se svou dobou. Někteří tak byli schopni, na základě čistě vědeckých dat, kupříkladu dokázat nadřazenost „bílé rasy“, „z historických důvodů“ legitimizovat anexi teritoria jiného státu nebo se ve prospěch technologického pokroku podílet na kolonizaci celých kontinentů. Z historické perspektivy se čistě „objektivní“ věda jeví jako nádherný, ale strašlivě vzdálený sen. Vědci jsou totiž normální lidé, často velmi konformní a dramaticky závislí na financování z veřejných či soukromých zdrojů. Z dějin vědy vyplývá poměrně jednoznačně, že i zde platí „koho chléb jíš, toho píseň zpívej“ a že tomu tak asi vždy bylo.
Vědkyně a vědci jsou většinou mimořádně vzdělané osobnosti, o kvalitě jejich výzkumu však nakonec vždy – stejně jako všude jinde – rozhoduje to, jak moc chtějí hledat „pravdu“ za každou cenu a jak moc se naopak bojí o ztrátu prestiže či prostředků. Pluralita, kterou demokracie stále ještě vědkyním a vědcům do nějaké míry zaručuje, je myslím jediným nástrojem, jak obecně garantovat kvalitu výzkumu jako takového. Věda potřebuje nesouhlas a odvahu, aby mohla odolávat tlaku lobbistů či nepoctivosti. Pakliže tedy v jakémkoliv vědním oboru panuje přílišná jednota, zpozorněl bych. Většinou to neznamená nic dobrého. •