Kdo umývá nádobí

O práci placené i neplacené, lásce a zdraví

„S výjimkou několika mužů není nikoho třeba přesvědčovat, že ženy vždycky byly a stále jsou tou zaměstnanější polovinou lidstva. Tvoří polovinu populace světa, připadne na ně dvě třetiny odpracovaných hodin, deset procent vyplacených mezd a vlastní jedno procento světového majetku.“

Pokud si myslíte, že tato slova vyřkla nějaká zarytá feminis­tka, jste na omylu. Napsal je sociolog Ivo Možný v roce 1983. Takhle jasnozřivě to viděl v osmdesátých letech chlap, který mně a mým kolegyním studentkám sociologie o dvě desítky let později vysvětloval, že ideální rodina je jako ta jeho, kde on nikdy v životě nemyl nádobí.

V PRÁCI SE PROJEVÍ CHARAKTER

V době, kdy svá slova Možný psal, dohořívaly v Českoslo­vensku jiskérky emancipace, jež v padesátých letech postavila ženskou práci na roveň té mužské. Socialismus totiž, alespoň ve svém počátku, akcentoval téma práce. Nástup socialismu se tak nesl ve znamení zrovnoprávnění třídního i genderového a obojí se dělo skrze práci. Prací měli všichni lidé prokazovat své občanské kvality. V socialistickém pojetí práce přinášela nejen společenské začlenění a peníze na živobytí, ale významně napomáhala i lásce či zdraví.

Ženy získaly přístup ke vzdělání a placenému zaměstnání, o kterém historicky poprvé rozhodovaly samy, nikoli jejich otec nebo manžel. Společností se šířila představa, že pracovní prostředí je tím ideálním místem, kde by se měli mladí lidé seznámit a navázat romantické vztahy. Sexuologové tak radili mužům a ženám, aby se setkávali při práci, kde se pozná pravý charakter člověka nezkresleně. Lidé se navzájem vidí, jací doopravdy jsou, spřátelí se a zamilují, a to je ideálním základem jejich budoucího šťastného manželství.

Jaký rozdíl oproti nóbl plesům! Tam se podle představ doyena československé sexuologie Josefa Hynieho, formovaného etiketou první republiky, odehrávalo ideální typické seznamování před nástupem socialismu. Pod dohledem gardedám, během krátkého korza mezi tanečními čísly bylo jen málo prostoru pro upřímný hovor. Naopak bylo třeba udržovat zdání slušnosti a dařilo se přetvářce. Spíše než o seznamování šlo o dohazování nebo domlouvání mezi rodinami. Spíše než o lásku šlo o majetek a jeho slučování sňatkem. Sňatkový trh byl o mnoho blíž trhu skutečnému, kde se obchoduje a sleduje vlastní ekonomic­ký zájem. A kde je na tržišti prostor pro lásku? Podle raněsocia­listické představy byly práce a láska možné jen za předpokladu rovnosti lidí, v páru i ve společnosti.

TĚHOTENSTVÍ OHROŽOVANÉ DŘINOU V DOMÁCNOSTI

Další oblastí, kde se práce nově a pozitivně promítla do životů lidí, byla zdravotní péče. Ukotvena do zákona jako bezplatná pro všechny pracující, stala se rázem dostupnou i lidem, kteří si ji dříve nemohli dovolit. Začátkem padesátých let se rychle rozšiřovala síť poliklinik a takzvaných závodních lékařů, kteří ordinovali v budovách závodů a dalších pracovišť.

Pro ženy a jejich zdraví byla práce důležitá hned ve dvou aspektech. Prvním byla péče o těhotné. V komparativním výzkumu ExpertTurn, který zkoumá dějiny zdraví žen a dětí za socialismu, jsme zjistili, že gynekologové a gynekoložky napříč střední Evropou si v padesátých letech posvítili na dopady práce na těhotenství a porod. Lékaři totiž mnohdy vycházeli z úvahy, že zaměstnané ženy budou mít vzhledem k pracov­nímu náporu častěji těhotenské komplikace, které mohou vyústit až v předčasný porod. Porodit před termínem bylo dost nebezpečné, hlavně pro novorozence. V době, kdy dvě až tři děti ze sta umřely krátce po narození, bylo nedonošené dítě ohroženo na zdraví i na životě. Po řadě výzkumů jak u nás, tak v sousedních socialistických zemích, Polsku, Maďarsku a Vý­chodním Německu, došli lékaři k závěru, že zaměstnané ženy mají těhotenství i porod zdravější než ženy v domácnosti. Na první pohled překvapivý závěr, ale už druhý pohled odhalil, co doboví odborníci vyzkoumali. Na jedné straně totiž spatříme závodní lékaře, k nimž měly zaměstnankyně snadný přístup, podnikové kantýny s teplou a vyváženou stravou a zahlédne­me i zdravé sebevědomí žen, jež si vydělávaly vlastní prací. Na straně druhé pak uzříme ženy, které se dřely v domácnosti a nic z výše jmenovaného k dispozici neměly. K těhotenským komplikacím totiž často vedla právě robota v domácnosti, nikoli zaměstnání ve fabrice, regulované normami a předpisy o bez­pečnosti práce.

VLIV NA ORGASMUS

Druhým aspektem, kde se práce promítla do otázek kolem žen­ského zdraví, byla jejich sexuální spokojenost. Výzkum ženského orgasmu u nás začal už v roce 1952 a jeho první fáze, která se zaměřila na kontext fertility a spokojenosti v manželství, kulminovala v roce 1961 konferencí cele věnovanou orgasmu žen. Na ní psychiatrička Jiřina Knoblochová argumen­tovala, že chybějící slast, či přímo nechuť k sexu jsou často zapříčiněny partnerovou nevolí podílet se na domácích pracích či odrazováním žen od za­pojování se do veřejného života a placené práce. Podle Knoblochové mezi hlavními důvody ženina neuspokojení v manželství byla často mělkost a plochost vzájemných citových vztahů a snaha muže hrát roli patriarchálního vládce rodiny. Situaci dál zhoršovala doporučení některých lékařů, kteří takové ženě radili, aby se šetřila a odešla ze zaměstnání. Knoblochová byla důrazně proti takovým radám a měla za to, že je na místě spíše ženu povzbudit k tomu, aby šla do zaměstnání a uplatnila tam své schopnosti a zájmy. Z případů stovek pacientek, s nimiž se Knoblochová setkávala ve své klinické praxi, také vysvítala důležitost respektujícího vztahu, v němž manžel pomáhá s péčí o děti a domácími povinnostmi.

„Na ní psychiatrička Jiřina Knoblochová argumen­tovala, že chybějící slast, či přímo nechuť k sexu jsou často zapříčiněny partnerovou nevolí podílet se na domácích pracích či odrazováním žen od za­pojování se do veřejného života a placené práce.“

Zatímco v zaměstnání se ženy skutečně do velké míry vymanily z tradičních rolí, v domácnosti často zůstávalo vše při starém. Vznikla tak pověstná „druhá směna“ – po návratu z práce následovala další šichta doma. Českoslovenští muži se vydrželi až do konce socialismu tvářit, že se jich domácnost netýká a děti že jsou výhradní záležitostí žen.

PROSTOR VEŘEJNÝ

Během socialismu se ženy dostávaly do prostor, které jim dříve byly zapovězené či kam směly jen omezeně. Těsně po válce byla mezi univerzitním studentstvem asi jen třetina žen. Na konci socialismu už představovaly polovinu. Nejmarkantnější nárůst počtu studentek zaznamenaly technické obory. Řada technických univerzit byla ženám před válkou uzavřena zcela. Například v Bulharsku vzrostl počet studentek inženýr­ských oborů z pouhých osmi procent těsně po válce na plných čtyřicet dva procent na konci osmdesátých let. Ovšem na profesorských místech převažovali muži až do konce státního socialismu, přibližně v poměru pět ku jedné, a to ve všech středoevropských a východoevropských zemích.

V placeném zaměstnání počty žen taky valem rostly; zvlášť viditelný je rozdíl ve srovnání se západní Evropou, kde se poválečný nástup žen do placené práce nekonal a kde se až v se­dmdesátých letech ženy začaly objevovat na pracovištích, často však jen na částečný úvazek. Ve střední Evropě ženy pracovaly na plný úvazek a v téměř plném počtu: třetina poválečných zaměstnankyň se zde rozrostla na téměř polovinu veškerého zaměstnanectva v roce 1989.

MOŽNÁ

A co se změnilo po roce 1989? Na první pohled mnohé. Ženy získaly nové příležitosti v podnikání, mohly cestovat, studovat v zahraničí. Realita však zůstala překvapivě podobná té, kterou popsal Ivo Možný v raných osmdesátých letech. Studentky převládají nad studenty magisterského stupně v poměru šedesát procent ku čtyřiceti. Nicméně podíl žen mezi českým profesor­stvem je pořád jen jedna ku pěti. Mladší generace mužů se sice víc objevují s dětmi na pískovišti a mnoho z nich zvládne veš­keré úkony spojené s péčí i o nejmenší děti, ale na rodičovskou dovolenou jich nastoupí jen mizivá dvě procenta. Statistiky nadále ukazují, že ženy tráví podstatně více času neplacenou prací v domácnosti než muži. Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2023 věnovaly ženy domácím pracím v průměru třiadvacet hodin týdně, zatímco muži devět hodin.

Navzdory všem změnám zůstává platné i Možného pozo­rování o ekonomické nerovnosti. Podle aktuálních dat je prů­měrný rozdíl v platech mezi muži a ženami v České republice stále kolem osmnácti procent. Tento rozdíl se sice postupně zmenšuje, ale tempo změny je překvapivě pomalé. V roce 2024 tak ženy musely pracovat o pětašedesát dní více, aby dosáhly stejného ročního výdělku jako muži. Jinými slovy pracovaly až do 6. března zadarmo. O dva dny později oslavily Mezinárodní den žen, a i když si to mnoho z nich nejspíš neuvědomilo, teprve ten den začaly loni skutečně vydělávat.

Co s tím? Řešení není jednoduché, ale několik směrů se nabízí. Prvním je skutečné a efektivní sdílení péče o domácnost mezi partnery, druhým kolektivní, systémová změna péče o děti a třetím, možná nejdůležitějším směrem je změna společenské­ho vnímání práce žen. Stále přetrvávají stereotypy o „ženských“ a „mužských“ povoláních, o tom, kdo se má starat o děti, kdo má zastávat vedoucí pozice. Tyto představy se mění pomalu, ale mění se – částečně díky novým generacím, které vidí svět jinak než jejich rodiče. Změny ve všech třech oblastech zlepší i zdraví žen, které trpí dlouhodobým stresem a vyčerpáním.

Ivo Možný měl pravdu v diagnóze problému, ale mýlil se v jednom – změna je možná. Vidíme to na skandinávských zemích, kde aktivní politika rovnosti přináší výsledky. Vidíme to na mladých párech, které si dělí péči o děti. Vidíme to na firmách, které podporují ženy ve vedoucích pozicích. Cesta k rovnosti v práci i doma je dlouhá a klikatá, ale každý krok se počítá. A možná právě teď, když čtete tyto řádky, někde nějaká žena bourá další stereotyp. Třeba právě teď nějaký muž myje nádobí a jeho partnerka dokončuje pracovní prezentaci nebo odpočívá. A možná, jen možná, by s tím i pan profesor Možný byl spokojen. •

Autorka je socioložka.

Česká republikafeminismussociologie