Lekce Anežky České
Charita i prezentace rodu ve 13. století
Střídání, spojování a vyvažování práce duchovní, organizační, sociální, charitativní a politické najdeme v 13. století v našich dějinách. Připomínáme jednu z nejvýraznějších činorodých žen, které tehdy s myslí obrácenou k Bohu nezapomínaly na svůj původ a z něj vyplývající závazky.
Náš Pán zahrnul ženu mnoha privilegii, která ji vyvyšují nejen nad ostatní živočichy, ale i nad samotného muže, a to jak ve věku přírody, tak ve věku milosti a také ve věku slávy. Parafráze slov ze sbírky kázání proslulého dominikánského kazatele Humberta z Romansu nás uvádí přímo do středu myšlenkových souřadnic 13. století. Dejme mu slovo ještě jednou. Urozené ženy jsou od útlého dětství vedeny k dobru, neboť tělesná urozenost bez urozenosti duchovní váží jen málo, ba přímo škodí. A proto je ženám z urozených vrstev poskytována lepší výchova, aby mohly ve svém životě naplnit tento závazek dobra. Dominikánský učenec nebyl jediným kazatelem, který se ve svých kázáních a textech obracel přímo k ženám a byl fascinován objevováním jejich světa. Z prostředí konkurenčního františkánského řádu bychom mohli zmínit Bertolda z Řezna, ale snadno jmenovat i další autory. Třinácté století nese řadu epitet a jedno z nich by bezesporu mohlo znít „století ženské otázky“.
Nebo „století světic“? Tím bychom ale dost možná zaměňovali předpoklady a následky. Humbert a jeho církevní souputníci reagovali na dramatické proměny evropské společnosti a jejího hodnotového světa, které přicházely s rozmachem měst začínajícím v předešlém století. Ruch městských ulic se přenášel pod kazatelny kostelů a obnažoval (staro)nové problémy, jež se pojily a pojí s městy od časů jejich zrodu: hodnotu práce, chudobu a sociální nerovnosti. Promluvy z kazatelen měly vnést řád do měnícího se světa a poskytnout posluchačům pevný bod jejich pozemské existence. Vlastně posluchačům a posluchačkám, neboť i ony chtěly nalézt aktivní smysl svého pobývání v tomto pozemském údolí.
A jak plyne z úvodních Humbertových slov, neplatilo to jen pro ženy z prostých městských poměrů, ale i pro ženy urozené, které díky svému původu získávaly lepší předpoklady k naplňování závazku dobra. Pod abstraktní platónský pojem dobra je možné skrýt řadu různých, často si protiřečících významů, ve 13. století ale získával stále silnější sociální a charitativní rozměr. Jeho naplňování se nevyhýbaly ani ženy z nejvyšších společenských vrstev jako vévodkyně Alžběta Durynská a Hedvika Slezská nebo Anežka, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho ženy Konstancie, po níž zdědila díl arpádovské krve.
Příznačné však je, že všechny se mohly charitativní činnosti věnovat až poté, co se vymanily ze sféry bezprostředního mužského dohledu. Alžběta záhy ovdověla, Hedvika údajně po porodu sedmého dítěte uzavřela se svým mužem dohodu na takzvaném josefském manželství (tedy čistém partnerství bez tělesné lásky) a také ona jej přežila, byť jen o několik let. Anežku původně čekal obvyklý osud královských dcer, které představovaly figurky na sňatkové šachovnici evropských panovnických rodů. Podle legendisty měla být už ve třech letech zasnoubena blíže neznámému piastovskému knížeti, k sňatku ale nedošlo. O pouhých pět let později se stala prostředkem upevnění vztahů mezi přemyslovskou dynastií a císařským dvorem Friedricha II. Štaufského, neboť Přemysl přislíbil její ruku Friedrichovu synovi a nástupci Jindřichovi. Dějiny si občas s ambiciózními plány panovníků rády pohrají po svém, a tak šestiletý pobyt Anežky na dvoře babenberských vévodů, kde se měla připravit na život po boku budoucího vládce Římské říše a seznámit s mravy nového prostředí, skončil náhlým zvratem. Leopold Babenberský využil situace, s papežovou podporou zasnoubil císařovu synovi svou vlastní dceru Markétu a mladá Přemyslovna musela poté opustit Vídeň a vrátit se do Prahy.
Ironie osudu tím ovšem nekončí, Jindřich se po několika letech pokusil jednání o sňatku s Anežkou znovu oživit, sama Markéta se pak po jeho smrti stala manželkou Anežčina synovce Přemysla Otakara II. a nástrojem k získání babenberských zemí. Vraťme se ale k Anežce, kterou čekalo další zásnubní kolečko, tentokrát s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Avšak i on své sliby zrušil. Jako by se s Anežkou začínala pojit pověst nechtěné nevěsty. Byly to snad právě tyto zkušenosti, které vedly mladou ženu k odvratu od prchavosti pozemské moci k trvalé lásce k Bohu? Dost možná, stejně tak je ale pravděpodobné, že mysl a duši dospívající dívky formovala i další místa, na nichž vyrůstala. V dětství a mládí nepobývala pouze na panovnických a vévodských dvorech, nýbrž i v tichu klášterních klauzur, prolamovaných jen modlitbami sester zaslíbených k věčnému manželství s Kristem.
STOPY V KAMENECH
U cisterciaček ve slezské Trzebnici poznala Anežka přísnou řeholi reformního řádu a na vévodském sídle vzdáleném jen pár mil od kláštera se seznámila se zakladatelkou kláštera, Hedvikou Slezskou. Tři roky v útlém dětství leckdy váží více než třicet let dospělosti. Anežka měla před očima vzor, o který se pak mohla sama opřít v dospělosti: aktivně jednající ženu, která obrací mysl k Bohu, avšak nezapomíná u toho na svůj původ a závazky, jež z něj vyplývají. Prostředí a architektura cisterciáckých klášterů, v jejichž raných gotických formách hrála významnou úlohu symbolika světla, zanechaly v dívčině vnímavé mysli výrazný otisk. Jen pár desetiletí před Anežčiným narozením bouřil přední z řádových otců Bernard z Clairvaux proti přehnané výzdobě chrámových budov. Cisterciácké kostely a klášterní budovy se vyznačovaly strohou vznešeností, v níž ovšem nalézaly své místo reprezentativní upomínky na jejich zakladatele. Takovou je například portál klášterního kostela cisterciaček v Tišnově s vyobrazením zakladatelky, Anežčiny matky Konstancie. Jednalo se nicméně o řád, který si zakládal na odloučenosti od okolního světa. O to intenzivněji zasáhly Anežku myšlenky vycházející z františkánského prostředí, jež naopak nacházelo živnou půdu v prostředí kypícího městského života.
A takovou půdou byla i Praha v druhé čtvrtině 13. století. Kamenné stavby kostelů a románských domů, jež patřily nejbohatším obchodníkům, se pozvedaly nad okolní zástavbu. Dřevěné roubenice mezi nimi neskýtaly mnoho pohodlí k životu, ale dávaly střechu nad hlavou a prostor k provozování řemeslnických živností. Rychle se rozrůstající jádra osídlení se propojovala mezi sebou a vytvářela spletitou síť křivolakých ulic. S pronikavě rostoucím městem však narůstaly i sociální problémy, neboť ne všem příchozím se naplnil jejich sen o městě jako místě svobody a prosperity. Za kamennou krásou se skrývala svírající nouze žebráků, nemoci, beznadějná závislost nejchudších na příležitostných pracích, zoufalá samota těch, kteří přišli o své nejbližší a o materiální zázemí.
ULEVIT BOLESTEM SVĚTA
Když hovoříme o vzniku měst a jejich počáteční podobě, mluvíme zpravidla o mužích. Na Starém Městě pražském ale do tohoto dění vstoupila energická dvacátnice, jejíž odkaz dodnes připomíná podoba jedné ze staroměstských čtvrtí. Anežka dokázala ve své zakladatelské činnosti spojit charitativní myšlenky a péči o nejnuznější s reprezentací svého rodového původu a významu. Díky podpoře a pochopení svého bratra, krále Václava I., nechala vybudovat špitál, který se o pár let později stal základem nového špitálního řádu, a spojený klášter františkánů a klarisek, jejichž první představenou se stala ona sama. Z hlavice triumfálního pasu ve svatyni Salvátora umístěné v klášterním areálu, která měla být pohřebištěm českých královen a králů a kde také spočinulo tělo Anežčina bratra Václava I., řady žen a dcer z přemyslovského rodu, a nakonec i samotné Anežky, shlíží tvář zakladatelky. Ačkoli je z větší části zakryta ovinutím a řeholním čepcem, dokázal kameník vtisknout do souměrného obličeje rysy sebevědomí, inteligence, schopnosti vnitřního usebrání a snad i lehce pobaveného nadhledu nad pomíjivostmi pozemského dění.
Anežčina péče o materiální zajištění špitálu a jeho samostatnost prozrazuje, že jí nešlo jen o formální naplnění křesťanských povinností, ale že se pro ni charitativní péče stala formou životní náplně. Mezi dalšími pražskými špitály, jež vznikaly ve snaze alespoň trochu ulevit bolestem světa, patřili křižovníci s červenou hvězdou k nejmajetnějším a nejlépe připraveným pojmout řady potřebných. Znamení kříže a hvězdy jim na prosbu „milé dcery v Kristu Anežky“ udělil papež Inocenc IV., který pro Anežčinu zakladatelskou činnost nacházel jen slova pochopení, ovšem s jedinou výjimkou. Tou bylo udělení přísnější řehole, vycházející z původních myšlenek svatého Františka, pro Anežčin klášter. Anežku přitom v její snaze podporovala Františkova souputnice, svatá Klára, která ve svých listech dodávala Přemyslovně naději a přidávala rady plynoucí z její vlastní zkušenosti s vedením konventu a životem v odříkání. Za dějinami podávanými jako skutky mužů se rozevírá méně nápadný, ale o to zajímavější svět žen, které dokázaly prosazovat své záměry. Anežka udržovala kontakty nejen se svatou Klárou, ale i se svými příbuznými na světských dvorech či v duchovním stavu a dalšími zbožnými ženami. Bezpochyby to byl její vliv, který uvedl mezi řeholnice v konventu klarisek jako novou sestru prvorozenou dceru Přemysla Otakara II. Kunhutu a spolu s ní deset dcer z předních šlechtických rodů.
„Anežčina péče o materiální zajištění špitálu a jeho samostatnost prozrazuje, že jí nešlo jen o formální naplnění křesťanských povinností, ale že se pro ni charitativní péče stala formou životní náplně.“
MEZI KONTEMPLACÍ A VEŘEJNÝM PŮSOBENÍM
Slavnostní přijetí Kunhuty mezi klarisky, jehož se účastnila řada církevních hodnostářů a množství lidu, ukazuje, že Anežka neztrácela ze zřetele svůj původ a dokázala jej ústrojně spojit se závazky františkánské chudoby. Na jedné straně dodržovala tak přísná pravidla, až si vysloužila napomenutí svaté Kláry, aby příliš netrýznila své tělo, na druhé pečovala o výstavbu klášterních budov v duchu soudobých architektonických trendů a o skvostné vybavení kláštera nákladnými liturgickými předměty a zdobenými rukopisy. Usilovala o život v klauzuře a osamělých kontemplacích a současně plánovala klášter jako přemyslovské pohřebiště a dějiště významných událostí s přítomností veřejnosti. Tak byl právě zde v létě roku 1249 znovu korunován Václav I. po potlačení vzpoury nedočkavého syna Přemysla a právě zde došlo k usmíření (byť jen zdánlivému) mezi otcem a synem.
Může nám připadat, že se jednotlivé záměry vzájemně vylučují, tím bychom ale příliš redukovali lidskou mentalitu na výhradně racionální složku jednání. Jisté je, že slova Humberta z Romansu z úvodu této eseje naplnila Anežka svým životem plnou měrou. Nebo je to naopak a až díky Anežce a jí podobným ženám získávají kazatelova slova smysl? •
Autor je historik.