Věda, scientismus a právní stát
Co je moderní věda ?
Fakta a vědecké výzkumy se čím dál častěji propíjejí do běžného života současných společností. Co je však moderní věda? Jak se k ní vztahuje lidská svoboda? A jakou roli v tom všem hraje či má hrát právní stát?
René Descartes ve své Rozpravě o metodě, vydané v roce 1637, nabádá, abychom se stali „jakoby pány a vlastníky přírody“. Věda, zvláště medicína, by měla sloužit ke zlepšení podmínek lidského života. Od tohoto cíle se odvíjejí všechny rysy moderní vědy. Především jde o objektivitu, tedy o poznání faktů a přírodních zákonů takových, jaké jsou, nezávisle na našem subjektivním pohledu. Pro Descarta to znamená vyloučit z procesu poznání smyslové kvality, jako jsou barvy, zvuky, vůně atd. Práh objektivity překračují pouze rozpínání a pohyb. Veškerá fakta poskytovaná vědeckými experimenty lze vlastně redukovat na relativní polohy předmětů a jejich změny.
Objektivita je často charakterizována jako úhel pohledu odnikud. To je však, přísně vzato, protimluv – úhel pohledu odnikud není úhlem pohledu. Objektivita není něco, co bychom mohli vyjádřit skrze teorii formulovanou v jazyce obdařeném sémantikou a pragmatikou. Myšlenka objektivity sice řídí formulaci vědeckých teorií, nikdy jí však nelze zcela dosáhnout. Věda se proto jako k metodě uchyluje k disciplinovanému skepticismu, jež nás vybízí, abychom každou vědeckou hypotézu podrobili přísnému prověření. A to tím, že se pokusíme najít důkazy, které jí odporují. Hypotéza, nebo dokonce teorie, je potvrzena a dočasně přijata jako platné poznání po dobu, kdy odolává pokusům o vyvrácení.
Jestliže vědu činí objektivní to, že pokud možno nebere v potaz subjektivní hledisko, znamená to, že moderní věda má jasné omezení: nemůže uchopit to, co tvoří náš subjektivní pohled na svět – lidské vědomí, myšlení a jednání. Vypracování vědecké teorie lidského vědomí, myšlení a jednání není otázkou pokroku vědy; je to cíl obsahující vnitřní rozpor, protože abstrahováním od všech subjektivních prvků nemůžeme pochopit to, co je subjektivní ve smyslu konstituování naší subjektivity. Z toho vyplývá, že je zásadním nepochopením humanitních a společenských věd snažit se utvářet je podle vzoru věd přírodních. Descartes tento klíčový bod jasně pochopil, i když jeho pojetí lidského myšlení jako substance sui generis oddělené od hmoty je sporné. Kantova cesta transcendentálních argumentů je v tomto ohledu slibnější.
MEZI VĚDOU A SVOBODOU
Lidská svoboda je totiž předpokladem vědy. Kant tuto svobodu popisuje v poznámkách ke své knize Prolegomena ke každé příští metafyzice následujícími slovy: „Když je nám dán nějaký jev, máme stále ještě naprostou svobodu posoudit z něj věc podle svého uvážení.“
Tento postřeh platí i pro vědecké poznání. Data nikdy neurčují vědeckou teorii, máme svobodu zaujmout vůči nim vlastní postoj. Každý vědec tuto svobodu uplatňuje, když předkládá hypotézu nebo teorii a podrobuje ji zkoumání. Pak je teorie předmětem diskuse a my se můžeme ptát na její zdůvodnění. To platí obecně pro všechny naše myšlenky a činy – naše smyslové vjemy, naše touhy a biologické potřeby nám žádné soudy a činy nevnucují. Můžeme k nim zaujmout svobodný postoj. Jen musíme počítat s tím, že po nás mohou druzí žádat, abychom své myšlenky a činy zdůvodnili. Svoboda, rozum a normativita tvoří neoddělitelnou trojici.
SCIENTISMUS – KONTRAREVOLUCE VĚDY
Descartesova představa, že bychom se měli stát „jakoby pány a vlastníky přírody“, byla zcela realizována. Objev přírodních zákonů otevřel cestu technologickému pokroku a skrze něj moderní věda umožnila obrovské zlepšení životních podmínek lidí. Úspěch však vede k hybris, tedy k pýše, domýšlivosti a aroganci. Pokud je technické inženýrství úspěšné, proč nerozvíjet také sociální inženýrství, které by zlepšilo společnost? Od vědy se pak dostáváme ke scientismu. Jak upozorňuje například Rik Peels, tato koncepce předpokládá, že všechny významné otázky, na něž existuje odpověď, lze vyřešit pomocí vědy ve smyslu moderních přírodních věd, a to včetně otázek týkajících se lidského myšlení a jednání, norem a hodnot. Scientismus lze vysledovat až k výrokům biologa Félixe le Danteca, který v článku publikovaném v roce 1911 pronesl následující větu: „Věřím v budoucnost vědy. Věřím, že věda a pouze věda vyřeší všechny otázky, které mají smysl.“
Nejzjevnějším omylem obsaženým v takových slovech je naturalistický paralogismus. Věda objevuje fakta, avšak fakta nevedou k normám. Například radioaktivita je vědecký fakt objevený kvantovou fyzikou. Kvantová fyzika však zjevně neposkytuje odpovědi na otázky, zda máme stavět jaderné elektrárny nebo vyrábět jaderné zbraně. Tyto otázky jsou předmětem veřejné diskuse, v níž je třeba brát v úvahu vědecká fakta, aniž by tato fakta mohla předepisovat výsledek politických úvah. Vědu nelze následovat. Ti, kdo říkají „Řiďme se vědou!“ (Follow the science!), nepochopili o vědě nic, ať už se odkazují k jakýmkoli vědeckým autoritám.
Ve skutečnosti scientismus a jeho politické využití – sociální inženýrství vyjádřené slovním spojením „řídit se vědou“ – vědu ničí. Proto Friedrich von Hayek (1952) obé označuje za kontrarevoluci vědecké revoluce. Vědci, kteří prosazují scientismus a jeho politické uplatnění, ničí vědu a její postavení ve společnosti třemi způsoby. Za prvé opouštějí objektivitu vědy: jimi požadované poznání se už neopírá o fakta, ale předpokládá normy, cíle nebo hodnoty. Neabstrahují tedy od subjektivního hlediska. Za druhé opouštějí vědeckou metodu: metodu disciplinovaného skepticismu již nelze aplikovat na takové poznání, které je prezentováno jako morální závazek vedoucí k donucovacímu politickému jednání. A konečně podkopávají společenské přijetí vědy: lidé, kteří mají jiné cíle a hodnoty, než jaké údajně předepisuje věda, jsou prezentováni jako nevědečtí a přirovnáváni k těm, kteří věří, že Země je placatá. A takoví lidé následně na vědu snadno zanevřou, a přitom ji mají financovat ze svých daní. Uznání, kterému se věda těší ve společnosti napříč všemi hodnotovými systémy, závisí na její objektivitě. Pokud se věda stane morálním vodítkem, vrátíme se do předvědecké éry. Věda se pak změní v jakési náboženství, které legitimizuje politická donucovací opatření, jež jsou v rozporu s lidskými právy. Stručně řečeno, „následování vědy“ zneužívá vědu jako zbraň proti základním právům lidí vybírat si vlastní způsob života.
„Pokud se věda stane morálním vodítkem, vrátíme se do předvědecké éry. Věda se pak změní v jakési náboženství, které legitimizuje politická donucovací opatření, jež jsou v rozporu s lidskými právy.“
Presumpce svobody platí ve vědě stejně jako v právním státě. Jak bylo uvedeno výše, základem vědy je svoboda formulovat hypotézy a ověřovat je. Ochrana práv občanů na sebeurčení jejich života je základem právního státu. Vědě nepřísluší předepisovat lidem určitý způsob života. •
Autor je filosof vědy.