Zvrhlé umění a moderní management
Věda, badatelé a nacismus
Nacistický režim krutě zasáhl do německého vědeckého prostředí. Ty, které nezničil, donutil k emigraci, vnitřnímu exilu, či je přesvědčil ke spolupráci a samotná věda, často pokřivená, se stala falešným argumentem v rukou nacistických vůdců. Porážka nacistického režimu však pro mnohé z kompromitovaných badatelů neznamenala konec jejich vědecké kariéry.
Hitler se cítil být umělcem a nikdy to nepřestal opakovat. Miloval také historii, především dějiny svého vysněného Německa. Mohl se tedy, jako mnoho frustrovaných umělců, stát historikem umění. Nebylo tomu tak. Umění a historie však hrály v nacistické politice ústřední roli. Nacistická ideologie spolu s vlastní představou o archeologii a antropologii prosazovala skutečnou „kulturní revoluci“, založenou na konceptu vitality a kreativity zdravé německé rasy. Umění a jeho studium bylo nedílnou součástí nacistického politického projektu – zdravé a čisté německé árijské umění bylo představováno v kontrastu k umění „špinavých“ a chorobných ras. S tímto záměrem byly v roce 1937 uspořádány dvě paralelní výstavy – jedna s názvem Zvrhlé umění (Entartete Kunst), v jejímž rámci nacisté vystavili díla současných umělců, které považovali za „zdegenerované“, a současně s ní také Velká německá umělecká výstava (Große Deutsche Kunstaustellung) umístěná do Domu německého umění v Mnichově. Tyto dvě souběžné výstavy měly jedna druhé nastavovat zrcadlo a představovaly tak program nacistické kulturní politiky, která identifikovala „nebezpečí“ a „nemoc“ právě v „cizím“ a „modernistickém“ umění. Díla moderních umělců (jako například Maxe Beckmanna, Marca Chagalla, Oskara Kokoschky, Ernsta Ludwiga Kirchnera atd.), zabavená v německých muzeích i soukromých sbírkách, byla vystavena vedle výtvorů osob s mentálním postižením. V návaznosti na konzervativní myšlenkový proud, který se rozšířil již během vlády Viléma II (1888–1918) a během Výmarské republiky (1918–1933), považoval Hitler (a jeho kulturní politika) modernismus za synonymum pro „neněmecké umění“ a za výsledek židovského vlivu na evropskou kulturu. Naopak nacistické umění se inspirovalo starověkým řeckým a římským uměním a také „typicky německým“ romantickým a heroickým nábojem.
BYL BYCH ODBOJÁŘEM, KOLABORANTEM, NEBO ANI JEDNÍM Z NICH?
Můžeme se oprávněně ptát, jakou roli ve vytváření výše zmíněného přístupu hráli historici, archeologové a historici umění. „Svobodná“ a „objektivní“ věda byla ovšem od roku 1933 zcela nemožná. Osud humanitních vědců tak byl stejný jako v jiných totalitních režimech. Pro badatele s židovskými kořeny – každý osmý univerzitní profesor byl Žid a čtvrtina německých Nobelových cen byla udělena německým Židům – existovala jediná volba: emigrace. Na přínosu německému intelektuálnímu, kulturnímu nebo vědeckému životu nezáleželo, nacistický režim přítomnost Židů v nové společnosti netoleroval. (Například slavný historik umění Richard Krautheimer, tehdy mladý badatel na univerzitě v Marburgu, byl vyzván, aby si vzal „doživotní dovolenou“.) Obrovská ztráta pro německý výzkum znamenala nevídaný zisk pro vědu v emigraci, především v USA, kde vědní disciplíny (a zejména dějiny umění) dosáhly nečekaného rozmachu.
Pro ostatní badatele, tedy pro Němce, kteří byli považováni za árijce a které režim neposuzoval jako problematické, se nabízely dvě cesty: první, k níž se uchýlilo mnoho z nich, byla tzv. vnitřní emigrace. Tento postoj zaujali intelektuálové, univerzitní pracovníci, umělci a vědci, kteří sice zůstali v Německu, ale rozhodli se vyhnout jakékoliv spolupráci s režimem. Než by opustili zemi, uzavřeli se raději do sebe. Často zvolili mlčení, nebo, aby se vyhnuli ideologickému tlaku či perzekucím, se soustředili na apolitická a neutrální témata. Mnoho humanitních badatelů tak pod rouškou „objektivní vědy“ potichu pokračovalo ve svých studiích. Druhou možnou cestou bylo nacistický přístup k vědě otevřeně přijmout a podílet se na jejím tvoření. Mezi ty, kdo tak učinili, patří nechvalně známý Hans F. K. Günther (1891–1968), známý také jako „Rassengünther“ (rasový Günther). Uznávaný antropolog svými pracemi o starověkých populacích živil rasové teorie a eugenickou politiku nacistů. Güntherova metoda se zakládala na pseudovědecké interpretaci antropologie a na rasové biologii. Snažil se definovat typy ras na základě fyzických znaků, jako je tvar lebky a barva očí, vlasů a kůže a používal kombinaci antropologických teorií z devatenáctého století s biologickými pozorováními a kulturními předsudky, aby „dokázal“ nadřazenost severských národů a údajnou degeneraci ostatních rasových skupin. Günther se opíral také o eugenické koncepty a za účelem zušlechtění árijské rasy propagoval selekci a reprodukci jedinců, které považoval za „rasově nejčistší“. Svým výzkumem tak podporoval politiku sterilizace a rasové segregace.
Dalším, kdo se přihlásil ke stávajícímu režimu, byl historik Walter Frank (1905–1945), známý pod pseudonymem Werner Fiedler, který v roce 1935 založil Institut pro studium židovské otázky a který se za pomoci pseudovědeckých tvrzení snažil o potvrzení antisemitismu a přispíval tak k vědeckému ospravedlnění nacistické politiky exterminace. Není překvapením, že Frankovy metody spočívaly v propagandě a historické falsifikaci. Zkresloval fakta, aby dokázal, že Židé byli pro Německo stálou hrozbou a že byli zodpovědní za úpadek evropské společnosti. Frank pracoval se zkreslenými nebo podvrženými dokumenty, snažil se legitimizovat antisemitské zákony, jako například norimberské zákony, a ospravedlňovat perzekuce. Mnoho badatelů takto poskytlo nacistickému režimu teoretické základy, ať už to bylo prostřednictvím rasistických teorií, pracemi o antisemitismu či historickým revizionismem, který měl legitimizovat politiku režimu. Tato kolaborace měla na humanitní vědy v Německu devastující dopad a došlo k pokřivení celých disciplín.
„Tato kolaborace měla na humanitní vědy v Německu devastující dopad a došlo k pokřivení celých disciplín.“
Vraťme se ale zpět k historii a umění. Jedním z propagátorů myšlenky degenerovaného umění byl významný teoretik a architekt Paul Schultz-Naumburg (1869–1949), který ve svých spisech, například Umění a rasa (Kunst und Rasse), prosazoval pohled na umění založený na rasové ideologii. Schultze-Naumburg byl zarytým nepřítelem modernismu a hnutí Bauhausu a zastáncem konceptu německé národní krajiny. Po pádu nacistického režimu v roce 1945 byly jeho myšlenky pro úzké propojení s nacistickými rasovými teoriemi a pro jejich roli při pronásledování moderních umělců kritizovány a odvrženy. Sám Schultze-Naumburg však za válečné zločiny nebo za aktivní účast na zvěrstvech režimu souzen nebyl.
PROBĚHLA NA ZÁPADĚ ÚPLNÁ DENACIFIKACE?
Navzdory poválečnému jednomyslnému odmítnutí nacistického přístupu k vědě by bylo příliš jednoduché považovat zmíněné myšlenky a jejich autory za pouhé relikty dávno překonané minulosti. Denacifikace (často neúplná) a norimberské procesy sice některé badatele přivedly před soud, mnozí však pokračovali v kariéře v jiných zeměpisných šířkách. Jak zdůrazňuje historik Johann Chapoutot, specialista na nacismus, z „velkého supermarketu vědců“, kterým na jaře a v létě 1945 nacistické Německo bylo, hojně čerpali Spojenci. Asi tisíc badatelů a techniků i s rodinami bylo vyfiltrováno do Spojených států, zatím co Sovětský svaz jich pravděpodobně naverboval dvakrát tolik. Jistý počet z nich našel útočiště také v Anglii, Francii a dalších zemích. Tento fenomén je obzvláště patrný v oborech, jako je balistika a letectví, kde mnozí přispěli k rozvoji vesmírných a zbrojařských programů. Zmíněnou kontinuitu výmluvně ilustruje příběh Wernhera von Brauna (1912–1977), někdejšího podplukovníka SS, který hrál ve Spojených státech klíčovou roli ve vesmírném programu Apollo a jehož příběh zpopularizoval Stanley Kubrick ve filmu Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove).
„…z velkého supermarketu vědců, kterým na jaře a v létě 1945 nacistické Německo bylo, hojně čerpali Spojenci. Asi tisíc badatelů a techniků i s rodinami bylo vyfiltrováno do Spojených států, zatím co Sovětský svaz jich pravděpodobně naverboval dvakrát tolik.“
Navíc během norimberských procesů s vědci, lékaři a antropology a historiky několik klíčových figur uniklo trestnímu stíhání a následně získalo odpovědné funkce. To je samozřejmě možné ve chvíli, kdy přijmeme za svou myšlenku, že věda je ze své podstaty neutrální.
V této souvislosti se hodí zmínit méně známého Reinharda Höhna (1904–2000), historika a předního právníka Třetí říše. Blízký spolupracovník Reinharda Heydricha a vysoká šarže SS ve třicátých letech se znovu vynořil v poválečném Německu v padesátých letech. Nejprve působil jako poradce nové německé armády, Bundeswehru, a následně se stal ředitelem Akademie vedoucích pracovníků (Akademie der Führungskräfte) v Bad Harzburgu. Odhaduje se, že vyškolil 600 000 až 700 000 řídících pracovníků z téměř 2 600 německých a mezinárodních podniků, což z něj dělá jednoho z průkopníků moderního „managementu“. Höhn především rozvinul dodnes používanou koncepci „řízení delegováním odpovědnosti“, dle níž manažer svěřuje spolupracovníkům přesné úkoly a odpovědnosti a zároveň jim ponechává potřebnou autonomii, aby se jich mohli zhostit. Tento model vychází z Höhnových prací a právních experimentů z doby nacismu. V rámci nacistického režimu – což se nám dnes může zdát překvapující – byla totiž rigidita státu považována za brzdu individuálního růstu a potenciálu. Každý pracovník si tak měl svobodně volit vhodné metody a nástroje, přičemž se ovšem musel držet v mezích stanovených jeho nadřízeným (nebo Führerem).
Z tohoto úhlu pohledu se nacismus nejeví pouze jako rigidní a zastaralý systém, ale také jako jedna z hnacích sil určité formy modernity. A také se nabízí otázka, zda nepřehodnotit dosah denacifikace na Západě, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že reintegrace nacistických vedoucích pracovníků, intelektuálů a badatelů probíhala v kontextu technologického a psychologického boje proti novému nepříteli – Sovětům na Východě. •
Autor je historik umění.