Veršové mozaiky z Vergilia
Jak se recyklovalo v dobách minulých
Nenechte se zmýlit, nepůjde o pátrání po ekologických aspektech starověké literatury. I když i to už tady nejednou bylo, třeba v monografii Timothyho Saunderse z roku 2008, který v souladu s duchem své doby nabídl provokativně „ekologický“ výklad Vergiliových Bukolik. Podobně mohou dnešní badatelé v komediích římského dramatika Plauta nacházet prvky novinářského interview, a tak bychom mohli pokračovat. Samozřejmě s výhradou, že jde o poněkud anachronické nahlížení minulosti. Není to ale pořád lepší než její (v intencích historicismu prosazované) „uzávorkování“ ve vlastních – pro nás dnes těžko uchopitelných – myšlenkových souřadnicích?
Vydejme se tedy společně z inspirativní minulosti do současnosti s vědomím toho, že slovo (zvláště pak psané) se v okamžiku svého vzniku stává, ať chceme či ne, věcí veřejnou, a tím i předmětem potenciálně nekonečného množství (více či méně legitimních) intepretací, ale také znovupoužití v jiných, mnohdy překvapivých kontextech. A právě v tomto „manipulativním“ umění spočívá kouzlo pozdně antických intelektuálních hrátek s předními klasiky, především Homérem a Vergiliem. Již v antice se jim dostalo příhodného názvu „centony“, tedy literární „slátaniny“. Šlo o veršové mozaiky sestavené z doslovných citátů těchto básníků, přičemž švy mezi převzatými verši nebo půlverši bylo žádoucí dobře maskovat (třeba pomocí výrazu společného sousedním citátům), aby text působil co možná nejpřirozeněji. Čím kratší citáty autor dokázal spojit v nový smysluplný celek, tím větší byl umělec!
A tak se Vergilius – školní autor a vzor mnoha (nejen literárních) ctností – stal zdrojem rozmanitých sekundárních textů, od mytologických příběhů přes drobné žánrové obrázky (popis pekařského umění nebo hry v kostky) až po tragédii Médeiných rozměrů, svatební písně s erotickými motivy, ale i epické líčení biblických příběhů.
UMĚNÍ PRO UMĚNÍ?
A k čemu to? Byla to zábava vzdělanců určená opět vzdělaným kruhům. Kdo by náhodou neznal nazpaměť aspoň ty nejproslulejší pasáže z Vergilia (nebo Homéra), mohl by si snad myslet, že jde o podřadnou a neumělou tvorbu. Kdo si však původ použitých veršů byl s to vybavit, dokázal ocenit důmyslnou hravost centonů, napětí mezi původním a novým smyslem citátů a případně i širší souvislosti v kontextu výkladových linií Vergiliova díla. Pochopitelně nešlo o masovou produkci, ale i tak byly některé centony zřejmě docela populární.
Proč by koneckonců jinak měly potřebu na tuhle okrajovou tvorbu reagovat i církevní kruhy? Papež Gelasius I. označil biblickou epiku složenou z „pohanského“ Vergilia pro jistotu za apokryf. A tentýž cento, sepsaný Probou, římskou básnířkou a aristokratkou z druhé poloviny čtvrtého století, si vysloužil kritickou reakci i od církevních Otců, kteří bránili Písmo před heretiky. Takováto „cenzura“ je vlastně docela pochopitelná, vždyť Panna Maria v Probině básni odkazuje (vedle různých „pohanských“ božstev) třeba i na kartaginskou královnu Didonu, která, jak vypráví Vergilius v Aeneidě, „podvedla“ svého zavražděného manžela, když se zamilovala do trojského hrdiny Aenea. Ten ji však opustil a ona spáchala sebevraždu. Podobně mohla být církevním hodnostářům trnem v oku postava Ježíše „slátaná“ z odkazů na epické bojovníky, jako byli Aeneas, Herkules (vyznačeno podtržením) nebo Hektor, ale třeba i na bůžka lásky Amora (vyznačeno tučně):
Nyní se vracím k tobě, otče, a k tvým velkým plánům. | Začínám větší dílo: | teď k proroctvím prastarých věštců | přistupuji, | a ač pouze krátká života míra dána mi je, | chci cestou se vydat, po níž se mohu ze země zdvihnout | a přenést přes dlouhé roky tu slávu, | že totiž potomek tvůj, | jenž sestoupil z nebeských výšin, | a s ním i doba nám konečně přinesli na naše přání pomoc příchodem Boha, | kterého nejprve žena, | s panenským obličejem i šatem – | je zvláštní ta zpráva – | zrodila coby chlapce, jenž není z lidského rodu. |
Takto zní Probin úvod (verše 333–342) k novozákonní části jejího biblického eposu v překladu Martina Bažila, převzatý z jeho připravované antologie vergiliovských centonů. Jako výchozí text si bere – mezi klasickými filology dobře známý – překlad Vergilia od Otmara Vaňorného. Zprostředkovat tuto antickou tvorbu současnému čtenáři – tedy včetně původního estetického účinku – je skutečná výzva, která s sebou nese i potřebu nápodoby původního autorského gesta. Proto Vaňorného přízvučné hexametry jako hypotext a proto také vyznačování švů mezi jednotlivými citáty.
Podobně jako je biblické centony z Vergilia třeba číst v kontextu tehdejších christologických interpretací jeho čtvrté Eklogy ve smyslu zvěstování příchodu mesiáše, dva dochované svatební centony (epithalamia) s erotickými detaily se zase nabízí interpretovat jako odpověď na kritickou tradici takzvaných Vergiliových nactiutrhačů. Pro ilustraci úryvek z Ausoniova popisu příchodu novomanželů do ložnice (verše 80–86), jakési literární předehry jeho slavného (vergiliovského!) popisu milostného aktu:
A když pak do komnaty, kde strop je klenutý z pemzy, dostali se, | tak nic už je neruší hovořit volně. | Sejdou se, podají ruce | a jemně se na lůžko složí. | Venuše ale nové lsti, | s ní svatební Iuno | strojí a vedou je k tomu, ať zkusí neznámou válku. | Ze všeho nejdřív ji v objetí | něžném choval, pak náhle ucítil obvyklý plamen, | jejž budí manželské lože. |
A jaký byl osud centonů na cestě časem? Tyto intelektuální hříčky se pěstovaly nejen v pozdní antice, ale v trochu jiném duchu i ve středověku, v němž bylo ostatně přepoužívání cizích textů naprosto běžnou praxí, a pak zejména v době humanismu. Teprve romantismus se svým postulátem géniovy tvůrčí originality centonární produkci prakticky umrtvil. Zdálo by se tedy, že tvorba à la cento nemá v moderní době z dobrých důvodů své místo. A přesto je opak pravdou! V negativním duchu bychom samozřejmě mohli zabřednout do diskuse o mediální manipulaci s proslovy známých (i neznámých) osobností, plagiátorském „umění“ některých pisatelů diplomových prací a podobně. V tom pozitivním by nám však jistě neměly uniknout moderní umělecké praktiky, jako je koláž, (foto)montáž nebo třeba mixování hudby.
Třebaže některé z nich nejsou odvislé od všeobecné známosti původního díla, jsou centonární technice docela blízko, minimálně v tom smyslu, že jde o sekundární, a přesto originální tvorbu, jejíž uměleckou hodnotu (při dodržení všech novodobých požadavků na copyrights) přijímáme a oceňujeme. Zejména v tomto smyslu je tedy centonární technika stále živým a platným nástrojem umělecké tvorby, jehož potenciál a hranice vlastně již nějakou dobu velmi úspěšně prověřuje umělá inteligence. •
Autorka je klasická filoložka.
Ausonius, Poslední legrace. Úvodní studie a komentář Martin C. Putna, překlad Martin C. Putna, Karel Šiktanc (za filologické spolupráce Květy Rubešové), Martin Bažil a Rudolf Neuhöfer. Herrmann & synové 2019.
Hosidius Geta – Proba – Ausonius. Centony – pozdněantické citátové básně. Výbor, překlad, úvod a komentář Martin Bažil (v tisku).