Nevíra ve věku víry
Kritika náboženství ve středověkých inkvizičních záznamech
Středověk často platí za věk víry, kdy byl možný náboženský protest, ale nikoli protest proti náboženství. Inkviziční záznamy však poodhalují myšlení skeptiků, racionalistů, materialistů, a dokonce ateistů, kteří rozpracovali radikální kritiku náboženství tam, kde učenci přikyvovali nebo mlčeli.
Náboženství provázelo křesťany, ale i Židy a muslimy středověké Evropy od kolébky až po hrob. Mohlo by se zdát, že monopol náboženství na interpretaci světa zůstával zcela neotřesitelný. Středověké inkviziční záznamy nám však poodhalují myšlenky, občas i zlomky životních osudů skeptiků, materialistů a ateistů, kteří katolický obraz světa nekritizovali z pozice jiného křesťanského výkladu (jako náboženští nonkonformisté, tedy „heretici“), nýbrž zpochybňovali samotné základy náboženského výkladu světa jako takového.
Zpochybňování náboženství nabývalo ve středověku nejrůznějších podob od náboženské disputace se sousedy přes sprosté vtipkování o posvátných věcech až po demonstrativní happening či vulgární gesto na hraně blasfemie. Gausbert de Aula, ženatý vesničan z jihofrancouzského Bénasu, se takto toulouské inkvizici pod tíhou svědectví v roce 1273 doznal, že „mnohokrát močil na hřbitově, a to i na skleněnou stěnu, a dokonce o Božím hodu velikonočním“. Snažil se sice vymluvit na to, že jej k častému močení nutí nemoc, další vyšetřování však odhalilo, že šlo spíše o vyjádření Gausbertova celkového světonázoru hraničícího s ateismem. Mnoha lidem, kteří přiznali víru v Boží působení ve světě, se například vysmál s tím, že pokud věří „v toho Boha, který dělá vítr a déšť“, tak věří „v prdel a kundu“. Dosti nevybíravý obraz, odkud – přesněji odkud jinud než z Boží slitovnosti či Božího dopuštění – pocházejí větry (ad jedna) a deště (ad dvě).
Armanno řečený Pungilupo, laik z Ferrary pověstný svatým a bezúhonným životem, který se po své smrti v roce 1269 stal současně předmětem inkvizičního a kanonizačního procesu, prohlašoval, že „i kdyby bylo tělo našeho Pána Ježíše Krista velké jako hora, bylo by už dávno snědeno“. Jako praktickou ilustraci tohoto zpochybnění skutečné přítomnosti Krista v eucharistii pořádal vždy o Zeleném čtvrtku pro přátele happening, kdy opatřil velký bochník chleba a soudek vína, a když společně všechno víno vypili a chleba snědli, připomněl, že podobně by už dávno nic nezůstalo z Kristova těla a krve, kdyby se v něj skutečně proměňoval chléb a víno, které křesťané každodenně požívají. Navzdory svědectví řady kněží v Armannův prospěch byly jeho ostatky v roce 1301 vyňaty z kamenného sarkofágu ve ferrarské katedrále a spáleny a popel rozprášen do řeky Pádu.
Armannův názor se týká jedné, byť důležité roviny katolické nauky. Jiní zašli mnohem dále. Řada vyslýchaných nevěřila ve vzkříšení těla nebo nesmrtelnost duše. Mnich Jakub Flamenghi z kláštera vallombroských benediktinů v Monte Armato podle svědectví z roku 1299 před boloňskou inkvizicí tvrdil, „že není jiné peklo ani jiný ráj než tento svět“. Rajmund de Area, zámožný ženatý rolník z jihofrancouzského Tignaku poblíž Ax-les- -Thermes vyšetřovaný v roce 1321 biskupem Pamiers Jakubem Fournierem, dospěl k nefalšovanému materialismu. Tvrdil, že „ráj není nic než to, když se má člověk na tomto světě dobře, a peklo, když se má špatně“, a dokonce že „není jiný svět než tento“ a že „tento viditelný svět je Bůh a není jiný Bůh“. Při jiné příležitosti se Rajmund dostal do sporu se sousedy, kteří hledali nadpřirozené příčiny hromadného úhynu dobytka, a opáčil, že jim zvířata umírají prostě „proto, že nemají co žrát a nedostává se jim krve, a stejně i lidé umírají, když se jim nedostává krve, a že ani lidská duše poté, co tělo vykrvácí, nemůže v těle zůstat, a když krev z lidského těla vyjde, není duše nic“.
Kritiky nezůstala ušetřena ani církev. Podle zámožného měšťana Cursia z Florencie – jehož matka i sestra ostatně také měly s inkvizicí co do činění – „kněží, preláti, dominikáni a františkáni to vše dělají jen proto, aby prosťáčky obírali o peníze a mohli po nich šlapat“. Nečteme osvícenský ani marxistický protináboženský pamflet, ale výpověď před boloňskou inkvizicí z roku 1301.
Tyto příklady ukazují, že „nevíra ve věku víry“, která od náboženského skepticismu dospívala až k materialismu a ateismu, nebyla ničím nemyslitelným. Napříč různými případy nacházíme jeden stále se opakující vzorec: nejradikálnější a intelektuálně nejzajímavější materialistickou, deistickou, dokonce ateistickou kritiku křesťanství neformulovali učenci. Postavení učenců asi příliš často záviselo na společenském mainstreamu, než aby od opatrné kritiky excesů dospěli až ke kritice náboženství jako takového. Naši skeptikové a ateisté vyšetřovaní středověkými inkvizitory byli zemědělci, polovzdělaní mniši, obchodníci, lidé bez formálních titulů, ale zároveň lidé, kteří rádi přemýšleli a hledali odpovědi na své otázky. Sice nikdy nevytvořili skutečnou společenskou sílu, ale vyskytují se napříč inkvizičními záznamy a museli tvořit ne úplně zanedbatelný podíl středověké populace. Kde učenci přikyvovali nebo mlčeli, lidoví racionalisté předznamenali většinu podstatných linií kritiky náboženství, která od dob osvícenství stále utváří i naši současnost.•
„Napříč různými případy nacházíme jeden stále se opakující vzorec: nejradikálnější a intelektuálně nejzajímavější materialistickou, deistickou, dokonce ateistickou kritiku křesťanství neformulovali učenci.“
Autor je religionista a historik.