Ženská práce
Když se americká historička umění Linda Nochlin ve své vlivné eseji Why There Have Been No Great Woman Artist? (1971) ptala, proč zde nejsou žádné velké umělkyně, došla k závěru, že je zajímavější se zabývat okolnostmi jejich nepřítomnosti v historiografii dějin umění než horečnatě doplňovat soudobý kánon o jejich příběhy. Zaměřila se na mapování podmínek „ženské práce“ a na důvody, které ženám nedovolily prosadit se ve výtvarném umění podobně jako muži.
Díváme-li se hlouběji do historie, zjistíme, že první známé autorky byly především talentované dcery umělců, kterým se podařilo prosadit i díky otcovské podpoře a vůli manžela, jako tomu bylo u francouzské autorky Élisabeth Vigée-Lebrun (1755–1842), dnes známé dvorní portrétistky Marie Antoinetty. Nebo šlo o ženy, jež čerpaly ze svého privilegovaného společenského postavení: například anglická šlechtična Lady Elizabeth Wilbraham (1632–1705), jedna z prvních architektek.
Oblast spojená s uměleckým vzděláváním se pro ženy pomalu otevřela až v druhé polovině 19. století, a to často ve spojitosti s tradičně nahlíženou oblastí „ženské práce“, spojenou s textilní tvorbou a užitým uměním. Tady prvně nacházíme větší množství profesionálních autorek, například u vídeňských uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, meziválečného Bauhausu, ale i pražských dílen Artěl, které spoluzakládala jihočeská textilní výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová (1879–1960). První profesionální umělkyně v domácím prostředí tak získávaly vzdělání nejprve na půdě Uměleckoprůmyslové školy (například meziválečná malířka Věra Jičínská, 1898–1961), která byla autorkám více otevřená než Akademie výtvarných umění. Přesto musely umělkyně a architektky ještě dlouho do 20. století překonávat často uzavřené prostředí uměleckého světa určeného především mužům a dokazovat své odhodlání věnovat se mu profesionálně – jako architektka Kay Fellog, která berlínským novinářům předváděla, že i jako žena je schopna vykonávat technické polování při opravě střechy berlínské radnice.
Sílící ženská emancipační hnutí a feministický diskurz ve 20. století výrazněji proměnil podobu současné umělecké produkce a změnil i pohled na „ženskou práci“. Šířeji otevřel cestu ženám ke vzdělání, a feministická perspektiva navíc přinesla i nová témata uměleckých děl, otevírající otázky objektivizace ženského těla a mužského pohledu, jak ostatně ukazují též textilní obrazy Lucie Rosické (1998), jež nahlíží své tělo skrze fotoaparát mobilního telefonu a reflektuje tlak sociálních sítí. Přes dnes již širokou debatu o rovnosti práv a příležitostí můžeme stále reflektovat představy o „tradiční“ úloze žen a stereotypy spojené s jejich prací. Ty trefně vystihl grafik Milan Krištůfek ve vizuálu projektu Dny otevřených ateliérů 2023 v jižních Čechách s názvem Ženská práce, který vytvořil ve spolupráci s umělou inteligencí (AI), jež čerpala z hlubin internetového veřejného mínění. Výsledkem byly často stereotypní obrazy „ženské práce“, rozestřená forma grafik (pixel art) trefně odráží stále schematický a společensky nejasně uchopený pojem, který i po sto letech od velkých emancipačních hnutí stále vyžaduje otevřenou diskusi. •
Autorka je historička umění.
