Impérium a vědecká integrita
Praskovja Uvarova a Nikolaj Marr sto let poté
Ve 21. století je těžko představitelné, že se jeden badatel věnuje postupně třem vědním oborům tak rozdílným, jako jsou filologie kavkazských jazyků, archeologie a obecná lingvistika. A zcela nemyslitelná je představa, že se žena stane předsedkyní vědecké společnosti jako náhrada za svého zesnulého manžela. Dva příběhy z carského Ruska, jež se odehrávají mezi vědou, politikou a společností, mají kontury, které jsou nám povědomé i dnes.
Praskovja Uvarova se narodila v 9. dubna 1840 do rodiny knížat Ščerbatovových. Její vzdělání bylo na svou dobu na vysoké úrovni, kromě klasické výuky domácích učitelů k ní například docházel i Fedor Buslajev, jeden ze zakladatelů moderních dějin umění v Rusku. V roce 1858 se mladá kněžna provdala za knížete Alexeje Uvarova a tento moment je pro náš příběh zásadní. Uvarov patřil k nejvyšším kruhům Ruské říše, byl to neobyčejně vzdělaný člověk, v roce 1845 získal disertaci na historicko-filologické fakultě petrohradské univerzity. Posléze začal pracovat ve státní správě, ale především se začal věnovat své vášni: archeologii. V roce 1864 založil Moskevskou archeologickou společnost a stal se (s požehnáním cara) jejím předsedou. Když v roce 1884 nečekaně zemřel, patřila společnost k vůdčím vědeckým institucím impéria. Témata, jimž se věnovala, byla podivuhodně široká a v oněch osmdesátých letech se do popředí zájmu dostalo umění jižního Kavkazu. Po smrti manžela zaujala jeho pozici Praskovja Uvarova, první žena v podobné funkci vůbec (jde o jeden z mnoha důkazů, že Ruská říše byla za vlády posledních Romanovců na evropské parametry překvapivě inkluzivní).
Následujících dvacet let vedla Uvarova – sama vynikající archeoložka a mimo jiné matka sedmi dětí – instituci, která se intenzivně věnovala studiu kavkazského regionu. Bližší pohled však ukazuje něco nečekaného: Moskevská archeologická společnost doslova ignorovala umění křesťanské Arménie (zmiňovala ji jen v případech, kdy bylo možné poukázat na její podřazenost kultuře gruzínské). Podle všeho nešlo o náhodné a izolované rozhodnutí. V posledních desetiletích 19. století totiž carská moc začala pronásledovat Armény žijící na území říše. Vedl ji k tomu strach ze separatismu a neúspěšná politika rusifikace. Arméni byli podezříváni ze snahy o nezávislost i proto, že jejich křesťanská konfese nebyla součástí jednoty s Ruskou pravoslavnou církví. V letech 1884 až 1903 byla přijata série protiarménských zákonů, které postupně zakazovaly výuku jazyka a umožňovaly znárodňování majetku Arménské apoštolské církve. V rusky psaném tisku vycházejícím v jihokavkazském místodržitelství pak byla spuštěna rasistická propagandistická kampaň, která Armény srovnávala s parazity a zároveň rozdmýchávala napětí mezi samotnými kavkazskými národy. Tato tragická etapa skončila po revoluci v roce 1905, avšak její tragické dopady se táhnou dějinami až dodnes, vedla mimo jiné k masakru Arménů v Baku v roce 1905. A zdá se, že kavkazologicky zaměřená Moskevská archeologická společnost (částečně financovaná ze státní pokladny), která arménské umění prezentovala jako podřadné vůči gruzínskému, této imperiální politice napomáhala. Pokřivený výzkum, který v té době vznikl, se však stal základem pro všechny další badatele a dodnes má dopad na nepřesné poznání o celém regionu.
MÓDA A PRESTIŽ?
Příběh Nikolaje Marra (1865–1934) by mohl být dobrým materiálem pro románové zpracovaní: narodil se v Kutaisi, v dnešní Gruzii, ale tehdy v převážné arménském městě. Jeho otec byl Skot a matka Gruzínka. Nikolaj tak od dětství hovořil anglicky, arménsky, francouzsky, gruzínsky a rusky. Po ukončení školní docházky se přestěhoval do Petrohradu, kde vystudoval filologii, a stal se uznávaným kavkazologem a po čase ředitelem katedry kavkazských jazyků. Něco nečekaného se odehrálo v roce 1892, kdy Marr dostal povolení vést archeologické vykopávky v Ani, středověkém hlavním městě Arménie. Rychle změnil povolání a už v roce 1898 publikoval odborné články o Ani, jako by odjakživa byl archeolog a historik umění. V době, kdy zmiňovaná Moskevská archeologická společnost ignorovala umění Arménie, se mu Marr jako jediný věnoval (ale i v jeho textech je cítit jistá armenofóbní orientace. Výzkum byl velmi úspěšný, v Ani Marr založil muzeum. O to větším překvapením je druhý obrat v jeho kariéře, který se odehrál po Říjnové socialistické revoluci v roce 1917. Z Marra se opět střelhbitě stal lingvista, který píše, že jeho život za minulého režimu je ukončený, jako kdyby zemřel.
Marr i v době svého archeologického působení paralelně psal o filologii a postupně se začal zajímat o lingvistiku, avšak zásadní zvraty v orientaci jeho výzkumného zájmu jsou zjevné. Lze je vysvětlit v kontextu vědních mód, ale i prestiže jednotlivých oborů v rámci Ruské říše a Sovětského svazu. Ač se to dnes může zdát neskutečné, archeologie a dějiny umění (jež carská propaganda používala k legitimizaci svých politických a vojenských ambicí) patřily na přelomu 19. a 20. století k nejprestižnějším vědním oborům. Naopak po Říjnové revoluci zájem o minulost zásadně upadl a prim začala hrát lingvistika: hrála roli v rámci národnostní politiky, klíčové pro nově vznikající multikulturní stát. Marr se tedy snažil být vždy „v sedle“. Jeho schopnost měnit obory byla i na období kolem roku 1900 naprosto nadstandardní a jeho výzkumy byly excelentní. Ovšem minimálně z rétoriky, s níž se zříkal svých předchozích zájmů, je cítit oportunismus.
VSTALY NOVÉ KOMPROMISY
Uvarova i Marr ukazují, nakolik úzce byla v carském Rusku a SSSR spjatá věda s politickou mocí. S více než stoletým odstupem se chování jednotlivých badatelů jeví jako závislé na státní moci, která určovala směřování vědy. Svou roli hrálo i financování vědy: do poloviny 19. století byla věda financována primárně ze soukromých prostředků. To samozřejmě znamenalo, že vědci (pokud nebyli zajištěnými aristokraty) pracovali ve prospěch svých mecenášů, jejichž zájmy se lišily. O to viditelnější je změna po reformách samoděržaví, jež zavedl car Alexandr II. Vědu začal financovat stát a jeho vliv na zaměření vědy a výzkumu se stal zřejmým.
V tomto smyslu musíme konstatovat, že některé z problémů vědy konce 19. století přetrvávají dodnes. V roce 2020 například Technologická agentura České republiky (zákonem zřízená grantová instituce na podporu výzkumu, experimentálního vývoje a inovací) rozeslala všem běžícím projektům návrh na rozšíření stávajícího výzkumu se zaměřením na covid-19. Oba autoři tohoto textu se takto „shora“ rozšířeného projektu účastnili. Je také veřejným tajemstvím, že nejprestižnější evropská grantová agentura European Research Council podporuje projekty blízké ideovému směřování Bruselu. To je logické, ale do jisté míry se to dotýká jádra naší vědecké integrity – pro získání zdrojů jsme nuceni dělat ne vždy pozitivní kompromisy. Zbývá jen doufat, že se nikdy neocitneme v situaci Uvarové či Marra (ale například ani vědců v meziválečném Německu), kteří museli vyjednávat s režimy, jež otevřeně vyzývaly k rasismu a jejich výzkum tvrdě cenzurovaly. •
Margarita Khakhanova je studentka dějin umění.