Pistole, ropa a úplatky
Archeologové ve službách zákona
Samozřejmě to nebylo poprvé, co na mě někdo střílel. V drsném kraji Severní Dakoty se lidé dívali křivě na každého, kdo na sobě měl oranžovou vestu nebo cokoliv, co vypadalo „oficiálně“. Jako archeologové pracující pro projektantskou firmu jsme byli s kolegy zaměstnáni velkými ropnými společnostmi, abychom v rámci jejich plánu na těžbu ropy splnili povinnost, kterou jim ukládal americký zákon o historických památkách.
Bylo to v polovině roku 2010 a obě Dakoty zažívaly petrolejový boom. Hydraulické štěpení otevřelo místní geologické souvrství zvané Bakken a společnosti se předháněly, aby dosáhly co největšího zisku. Ve skutečnosti bylo jen málo pravděpodobné, že by nás bojovný starý gentleman, který střílel naším směrem, doopravdy trefil. Střílel z pistole na velkou vzdálenost a vzhledem k jeho věku jsem pochyboval, že má dobrý zrak. Přesto jsme jako obvykle vyklidili pole a ohlásili jsme událost našemu právnímu oddělení. Mnohem zajímavější a podnětnější než toto (poměrně) neobvyklé tête-à-tête byla setkání s původními obyvateli z nedaleké indiánské rezervace Fort Berthold. Většina bakkenské ropné plochy se nacházela právě v této rezervaci, v níž sídlily Tři spřízněné kmeny: Arikara, Mandan, Hidatsa.
Většina z nás v archeologickém oddělení naší firmy se považovala za badatele. Měli jsme pokročilé tituly a byli jsme vedeni k respektu a péči o materiál, s nímž jsme pracovali. Nikdo se nepouští do archeologie pro peníze. Stejně jako se říká, že „Američané nejsou chudí, jen dočasně nejsou bohatí“, jsme se i my považovali za „akademiky jen dočasně vytržené ze svého prostředí“. Na výzkum nám při práci zbývalo jen málo času, protože ropné společnosti neměly zájem utrácet čas ani peníze, ale všechny nálezy jsme zaznamenávali do odborných zpráv pro Státní úřad památkové péče a poskytovali jsme svým korporátním nadřízeným návod, jak postupovat.
V rezervaci nás doprovázel kmenový úředník památkové ochrany. Ostudnou skutečností bylo, že jeho přítomnost nebyla vyžadována zákonem. Jednalo se o osobu, která byla pověřena kmenovou vládou, aby ochraňovala dědictví svého národa, zejména v záležitostech, které se týkaly zásahů zvenčí, například ze strany ropných společností a jejich zástupců, tedy nás. To nás stavělo do dosti složité pozice. Na jedné straně jsme měli naše klienty, lidi, kteří platili naši firmu a v konečném důsledku nás, a manažery korporátních firem, kteří nechtěli slyšet o zpožděních ve výstavbě vrtů, silnic nebo přečerpávajících stanic. Ještě méně chtěli slyšet o jejich případném přemístění. Na straně druhé stály naše povinnosti, a to nejen k profesní etice a k památkám, ale také k dědictví potomků komunit, s nimiž jsme denně jednali. A neustále jsme byli vyzýváni, abychom potlačovali ty druhé ve prospěch těch prvních.
Situace však byla ještě komplikovanější. Původní obyvatelé nebyli jednotní. Mnozí z nich prostě chtěli, aby jim všichni dali pokoj. Zažili nepředstavitelné utrpení při fyzické i kulturní genocidě a v rezervaci, v níž byli nuceni zůstat, nebyla často elektřina ani tekoucí voda. Cesty byly příšerné, pokud existovaly. Proto někteří obyvatelé rozvoj, jenž ropné společnosti přinášely, naopak obhajovali. Nepochybně si slibovali opravu silnic a infrastruktury a příjmy, které by kmenům plynuly z (marginálního) podílu na zisku z těžby. Jiní hluboce nedůvěřovali jakékoliv nabídce od bělochů, což bylo pochopitelné, a chtěli se postavit čemukoliv, co by mohlo zničit jejich kulturní dědictví, zde archeologické pozůstatky. A jiní byli zkrátka podplaceni. Členové kmenové rady se většinou neprojíždějí v nových cadillacích Escalade.
Nacházeli jsme se uprostřed tohoto všeho a snažili jsme se zachovat se jako zodpovědní a etičtí badatelé. Nebylo to jednoduché, protože jsme čelili tlakům ze všech stran. Došlo i k případům podplácení archeologů. Jednou jsem seděl na schůzce s vysokým činitelem těžařské společnosti, který nás požádal, abychom zařídili, že archeologický „problém zmizí“. Uvedl nějaké číslo a přidával nuly, až do chvíle, kdy jsme mu řekli, že takhle to nefunguje. Vypadal pak opravdu hodně zmateně.
Na konci dne jsme prováděli třídění a stanovení priorit. Člověk dělal, co mohl. Snažili jsme se přesunout stavební plány, a když to nešlo, pečlivě jsme lokalitu zdokumentovali, dříve než byla zničená. Někdy jsme lhali. Někdy jsme se dostali do konfliktu se samotnými lidmi z rezervace, o nichž jsme si mysleli, že jim pomáháme. Pokud bychom zastavili příliš mnoho projektů, vyhodili by nás. Co dělalo naši práci smysluplnou, bylo vědomí, že jsme v první linii archeologie a ochrany kulturního dědictví. Když byly daný týden zničeny dvě lokality místo pěti, mohl si člověk oddechnout s vědomím, že učinil alespoň něco – pro budoucí vědu a snad i pro místní komunitu. •
Autor je archeolog.